Znovu a znovu to zkouším. Pořád to není ono. Pořád to není celé. A vím, že nikdy nebude.

Hledám, co hledám. Zbavit se tíhy? Viny? Hodit ji na druhé? Ohromit? Získat soucit? Ukázat, jaký jsem chlap? Nebo snad rozhřešení?

Jaké je to, když zemře syn? V říjnu 2021 jel sedmnáctiletý Damián na motorce do školy. Na křižovatce mu nedali přednost. Z nevinné nehody se stala osudová věc. Mimo slova.

Ale co když řeknu, že šest let předtím zemřela jeho máma? Najednou se všechno spojuje. Vytváří obraz, příběh, logiku. Proč a protože. Obvinění.

Nebyl jsem nejlepší manžel. Zabil jsem svoji ženu? Odešel za ní syn jako trest?

Co se stalo, nezměním. Ale příběhy, které o tom splétám, jsou mými soudci. Nikdy nekončí. Jsem vězeň i vězení. Obžaloba spíš než obhajoba. Trpící i pachatel. Bolest vrhám proti sobě jako zasloužený trest. Každou verzi přikládám do spisu. Jedno na kterou stranu vah - celek je pořád těžší.

A volat o milost, je dovoleno jen pro ten okamžik zamítnutí.

Může tohle někomu pomoct? Pomůže, že se tak cítil i někdo jiný, když on i já jsme v hluboké jámě, mimo každé společenství? Kam nedosáhne žádná ruka, žádné slovo?

Hle, jaký jsem hrdina? Každý pokus o vykreslení je opovrženíhodný.

Vím. Vím. Vím. Jedno jediné je správné. Ležet tam s tebou! Je čím dál těžší odolávat.

A přitom je to jediný zdroj síly. Přijímám svůj trest. A jen z něj čerpám sílu jít dál. Musí být těžký. Jen tak ti zůstávám blízko. Živý mrtvý. Abys ty byl mrtvý živý.

Ještě chvíli.