(text je resuscitován z formátu T602, proto některá písmenka nesedí)

Co je divného na chlapíkovi, který si kupuje buben? Asten Kein se usmála na prodavače hadů (přemýšlejíc přitom o chlapících s bubny) a ten se proměnil v azurově modrou příšeru. Asten se usmála ještě víc (okouzlující Úsměv s přesně odměřenou dávkou nevinné ostýchavosti) a uprostřed pohození hlavou (rychlý jakoby mimovolný pohyb, ruka elegantním gestem přihlazuje vlasy za velkou ohnivě rudou náušnici s vestavěným radiopřijímačem) strčila malink‚ho hádka (elaps fulvius nebo micruroides euryxanthus) do připravené kabelky. Stihla to než oslněná příšera domrkala a zaostřila. "Ach, promiňte, vzpomněla jsem si." Zaklapla kabelku, a znovu zablokovala kyberkomnaty. Oddechla si přitom, když se prodavač vrátil ke své původní podobě hermafroditního mutanta. "Vzpomněla jsem si, že musím koupit ještě jeden velký dárek. Já, nestačilo by mi konto, určitě se tu zastavím později." Vytrhla unicard z pokladny, ještě než si ta stačila vyhledat neexistující konto z levného padělku. "Určitě se zastavím." Rychle zamířila ven. Potkat dnes další modrou obludu, strčím hlavu pod magnet! Zaklela v duchu a vyběhla z ponurého suterénu na ulici. Neběžela ale nikam. Udělala jen pár kroků do davu a zastavila se. Pršelo a ulice se rychle měnila ve stoku. Kalný proud vody se hrnul celou šířkou vozovky a začínal zaplavovat i rozbitý chodník. Nikomu to nevadilo. Asten si nepamatovala, že by se v téhle čtvrti kdy čistila kanalizace. Vzhledem k chudině, která ji vždy obřvala, to rozhodně bylo Městsk‚ Rady humánní gesto. A když navíc nic nestojí. Rozhlédla se po neónech poutačů. Nemínila moknout kvůli nějak‚ bláznivé zakázce, pro kterou rozhodně nebylo třeba posílat její krásnou a kovem nadupanou hlavinku do ulic plných tajných agentů Pevnosti. Stále tak‚ nechápala, co by mělo břt divného na chlapíkovi, který si koupí buben, lid‚ si přece kupují ledacos, co ještě koupit jde. A jak by měl souviset s jedovatým hádětem? Příště už žádné instrukce přes záznamník, Keine Seniore! Zeleně pomrkávající Buffy's food byl hned na rohu přes ulici. Zaregistrovala ho až teď, nebyla zvyklá pohybovat se v neznám‚m prostředí s vypnutými komnatami. Bylo to však rozhodně lepší než snášet pestrobarevné zrůdy. Den jak když objednáš! Zaklela tentokrát nahlas a zamířila k Buffymu. Když přecházela i přes d‚šť přeplněnou pošmournou ulici, minula se s mužem v nápadném alutexovém plášti, jenž právě z Buffyho vyšel. Hrubě do ní vrazil a ani se neohlédl. Jen přes rameno zamumlal neurčitou omluvu a chvátal dál. Asten při té srážce zakolísala na vysokých podpatcích a reflexívně spustila komnaty. "Čum na trasu, blbečku!" Prskla za ním, rozmrzele pohodila hlavou a komnaty už nechala spuštěné. Když vešla do malého hlučného krámu, připadla si jako na tripu s DSL. Virus, který dnes ráno napadl její implantované kybernetick‚ obvody - komnaty - pouze neškodně modifikoval vizuální vstupy a vyráběl z hermafroditních prodavačů modré a jiné zrůdy. Říkalo se mu proto Růžové brýle, ale moc růžové to s ním nebylo. Objednala si u fialovo-žlutého slonopsa za pultem malou porci chaluhového pyré s příchutí manga a posadila se s ním do rohu. Umělohmotné sedátko bylo po okrajích dořezané a viklalo se, okno hned u jejího ramene omývaly zvenčí přívaly vody z kteréhosi prasklého okapu a rozmazávaly špínu i obrysy ulice. Asten zula promáčené lodičky a strčila nohy do roštu teplovzdušného topení. Od vedlejšího stolu ji pozoroval sytě zelený umakartový krokodýl. Udělala na něj svatý obličej, odkoukaný od hypervizních spasitelů. Hned se zase zahleděl do své sklenice. Chuť manga se rychle rozplývala na jazyku a Asten spokojeně přivýela oči. Ten blažený, svatý Úsměv jí přišel docela příhodný. V jejích komnatách vyrazila na lov smečka virových antichrtů.

Yorn Dhake vstal ze svého místa v rohu Buffysř food ve

chvíli, kdy mladá a na tato místa nezvykle krásná a krásně oblečená žena vyběhla ze Snakesř shopu a začala se rozhlížet. Místo placení jen kývl na ošklivého muže za pultem, narazil si klobouk víc do čela a vyšel ven. Žena zatím došla na roh ulice a zamířila přímo - k němu. Uf! Ne - dívala se do špinavých Buffyho oken za jeho zády. Oddechl si a uklidněn tím zjištěním v malém okamžiku zaostřil myšlenky a zpomalil čas. Svět se změnil. Spuštěné komnaty ho v několika milisekundách vtáhly světu pod kůži, kamsi hlouběji, všemu blíž. Čas změnil parametry a s ním všechno. Rozprostřel se kolem větší, barvitější, prokreslenější, konkrétnější. Z jednotvárného šumu kolem vystoupily jednotlivé zvuky, nerozlišené objekty se rozprskly v gejzírech vnímaných detailů. A to vše elegantně vláčné, žena náhle kráčela nesmírně pomalu, s neuvěřitelnou graci‚zností jako v nějak‚ reklamě. Mohl pozorně sledovat každý její pohyb, každý moment její tváře, každý pohled jejích velkých, temných očí. Byly to obyčejné pohledy obyčejných očí. Těkavé, sledující Úzk‚ zorné pole před sebou. Žádná známka komnatové podpory. Možná se mřlil. Možná ale ne. V prostoru plném líných pohybů, Útrpně čekajících na své, dávno znám‚ dokončení, nasměroval své kroky až těsně k ní. Dal si záležet na nechtěnosti, se kterou se o ni otřel. Zakolísala. Než stačil vyslovit připravenou ledabylou omluvu, věděl, že se nemřlil. Kontrast její reakce s normálními pohyby byl v jeho zpomaleném vidění obrovský. Ta žena byla příliš rychlá. Příliš přesná. Tak‚ řízená komnatami.

"Pozor, pozor, hovoří k vám policie města Angha Yll..."

Bezohledně zesílený hlas přerušil vysílání všech rozhlasových stanic a přinutil k zapnutí i vypnuté přijímače. Uběhlo teprve deset minut od toho, co Yorn vyšel z Buffysř food a policejní hlášení ho zastihlo v zatuchlém průchodu o dva bloky dál, kde čekal, až d‚šť skončí. Teď ztišil svůj přístroj zabudovaný v horních stoličkách a poslouchal razantní, kovově znějící hlas. "Žádáme všechny občany o klid a spolupráci. Městská čtvrt Osse II. byla uzavýena. Všichni, kteří se v ní nachází ji okamžitě opustí na určených místech. Opakuji." Monotónní věty zněly lhostejně, dokonce postrádaly jakoukoli intonaci příkazu. "Jedná se o krátkodobou akci. Po jejím skončení se budou moci všichni ihned vrátit." Pak už jen Údaje o místech, jimiž je přikázáno oblast opouštět, zakončené výčtem nepříjemností, jež by mohlo způsobit neuposlechnutí. Na prvním místě bylo okamžité zastřelení. Yorn vrazil ruce hlouběji do kapes, ulice se v okamžiku naplnila mlčky spěchajícími lidmi. Po schodech za jeho zády zaduněly překotné kroky. Muž s kabátem jen zpola oblečeným doslova vypadl z pobitých dveří. Když spatřil Yorna, ztuhnul Úlekem s očima vytřeštěnýma. Yorn mu jen rázně naznačil, aby se nezastavoval. Věděl, zač jej ten nejspíš drobný pirát nebo přepisovač kódů má - nespěchat v tuhle chvíli mohli jen agenti Pevnosti. Jen muž zmizel, vykročil Yorn tak‚. Ke všemu podmračení deštivého dne se přidal přicházející soumrak, a tak světla policejních aut za zátarasy působila v neosvětlených ulicích jako zlověstné blesky vzdálené bouře. Nebo jako obyčejná diskotéka. Lid‚ se tlačili kolem vysok‚ho hrazení lemovaného z druh‚ strany muži s robustními automaty. Mlčky zahledění do země postupovali v neuspořádaném chumlu ke třem Úzkým průchodům kontrolního stanoviště. Yorn si je dobře prohlédl. Semafory nad elektronickými branami orámovanými žlutočerným šrafováním pravidelně pomrkávaly. Červená, pracuji, zelená, chci další hlavu. Sem mi ji strč a já se ti do ní podívám. Běda, jestli tam budeš mít něco jiného než vlastní mozek! Na každé anorganick‚ zrníčko, na každ‚ vlákno, každý čip musíš mít pět povolení! Přes nepochybnou důkladnost postupovala fronta nezvykle rychle. Nechtěli ani unicard, věděli, co hledají a hledali jenom to. Komnaty, nebezpečné komnaty. Yorn se protlačil k hrazení a rozhlédl se. Ženu v červeném nikde neviděl, i když od místa, kde ji opustil, bylo toto stanoviště nejblíž. Ošklivý Buffy i oboupohlavní prodavač hadů stáli kousek před ním a byli už jen pár kroků před branou. Zasvítila zelená a chlapec, který byl právě na řadě se pokusil na poslední chvíli vyklouznout a bránu obejít. Okamžitě padl zpět do davu zasažen elektrickým výbojem. Lid‚ neměli kam ustoupit, někdo mu stoupl na hrudník, něco zapraštělo. Byla to hloupost, pomyslel si Yorn, když překračoval k nepoznání rozbitou tvář, ke které se nikdo neopovažoval hlásit, malé ryby se dnes pouští. Znovu zelená. Yorn sklonil hlavu. Věděl, co se mu teď dívá do mozku. Tomografy ani klasick‚ EEG nemohou vypnuté komnaty zaregistrovat, rentgen nepřichází při tak častém používání v Úvahu a nukleární magnetická rezonance - NMR - zas pořizuje pouh‚ obrázky, které by bylo třeba příliš komplikovaně analyzovat. Teprve SQUID - supravodivá kvantová interference

dokáže okamžitě zaměřit i extrémně slab‚ magnetick‚ pole nečinných mikročipůů Zelená. Prázdná hlava! Přístroj souhlasně zamručel a Yorn byl vtlačen hlavní automatu do zástupu tísnícího se hned za kordonem. Policista schovaný za černým štítem přilby ho ještě doprovodil nadávkou, když se mu Yorn zdál příliš pomalý. Yorn se na něj jen ušklíbl - "Lov na štiku, šéfe?" Věděl, že ani on, ani jeho masívně vypadající zbraň nejsou skutečně nebezpeční. Skutečné zbraně a skutečné nebezpečí představovali vojáci Pevnosti. Policejní automaty byly jen většími hračkami na plastikové náboje - proti laserovým ostřelovačům schovaným za silnými světlomety na střechách obrněných transportérů. Dvě takové šedivé obludy stály po stranách, jedna vzadu. Překvapivě málo, konstatoval Yorn. Něco tu ještě chybělo. V té chvíli se dav zavlnil a ustoupil. Další obrněný vůz, větší, s obrovskou drátěnou radlicí si jím prorážel cestu k zátarasu. Pohyb davu Yorna přitlačil ke zdi a on se vyškrábal na uzoučkou římsu podezdívky. Červené šaty přitom stále nikde neviděl, ale za branou zůstával ještě nepřehledný shluk opozdilců. Vůz zastavil, zadní část se spustila jako rampa. Vyšli po ní tři muži v lehk‚m pancéřování. Vysocí, mohutní, na přilbách antény, v rukou laserové zbraně. Speciální bojové nasazení řízené kyberkomnatami! Ti tu chyběli! Branou prošli poslední lid‚. Za zátarasem zůstalo zlověstné prázdno. Červené šaty branou neprošly. Yorn si byl jist, že ti tři komnatoví supermani se je právě vydali hledat. Komnaty proti komnatám. Vzpoměl si na rud‚ náušnice a temné oči. Seskočil ze zídky, odstrčil několik otrhaných individuí a ocitl se přímo u transportéru. Nejbližší z policistů rozestavených kolem něj mu pohrozil zbraní. Yorn se na něj usmál. Za pootevýenými dveřmi zaslechl hlasitý hovor a pískot přístrojů, na střeše se pohnula směrová anténa. Yorn se usmál ještě víc a použil tentýž starý kouzelnický trik jako Asten ve Snakesř shopu - rozmáchlým gestem ruky odvedl pozornost zatímco druhá ruka již začala akci. Čas byl opět pomalý. "Zpátky, chlape, zpátky!" První Úder, druhř, třetí. Odrazit zbraň, ze strany, ohleduplně zasáhnout spánek, uchopit zbraň, natáhnout. Pomalu, ale přeci čas stále běží. Příliš rychlé komnaty hrají s tělem šachovou partii. Počítají tahy předem, když se svaly na maximu výkonu rvou s vlastní setrvačností. ćiroká černá hlaveň plive dávku drobných projektilů do překvapené tváře dýív, než si majitel stačí všimnout, že přišel o zbraň. Promiň, třeba budeš s novou plastikou hezčí! Teď otevýít dveře, dvě dávky dovnitř. Vřkýiky. Jen dva prstíčky a zase půjdu! Za dveřmi ve stojanu granátomety. Zadní světlomet již zatím pobíhá po sroceném davu kolem vozu. Stojí za ním ale jen člověk. Než se zorientuje v záblescích a pohybech je z jeho reflektoru velká prskavka, a pak jen velká tma. A teď k zátarasu. Policisté s automaty se zmateně obracejí do davu a proti sobě, lid‚ pobíhají, padají. Jeden výbuch pro zmatek, další proti pravému reflektoru. Komnatoví vojáci se rychle orientují v nové situaci, laserový paprsek se však jen s ostrým zasyčením neškodně sveze po pancéři transportéru a zhasne, když čtvrtý granát smete toho nejbližšího s anténou. Dav se zděšeně dává do pohybu, nemá však směr. Levý reflektor, druhř komnatový muž a poslední granát v zásobníku. Ten už Yorn nemusí použít. Čelní stěna domu hned za zátarasem se výbuchem zevnitř bortí a vyvaluje se ven. Komnatový policista a část kordonu mizí pod troskami. Chaos je natolik dokonalý, že Yorn může klidně odejít. Na okamžik má dojem, že vidí červenou, ale čas pro něj už zase běží normálně a on ji rychle ztratí. "Prošel kontrolní branou. Prošel a niců žádné komnaty!" Asten shodila z ramen zlatě lesklý župan a nahá poklekla na huňatý koberec. Její příliš pevnou siluetu rýsující se proti celostěnnému boardscreenu zaoblovala silikonová ňadra a především dokonale vláčné pohyby. Scéna z Osse II. blikající pobíhajícími světly se záběr po záběru zpomalená odvíjela za jejími zády. Kamera se během záběru pohybovala, jako by jí byly něčí oči. Dívaly se odkudsi shora z vnitřní strany zátarasu. "V té rohové budově jsem nabourala plynovod. Dostala bych se z toho i bez něj!" "Ale pro strach má uděláno, pomohl ti. Je to určitě tentýž muž? Určitě nepřišel zvenčí?" Ani při největším možném zvětšení nebylo možné ze záznamu Asteniných komnat neznám‚ho identifikovat. Kein senior přepnul obraz a přitáhl si Asten k sobě. Pokoj zalilo nažloutle purpurové světlo linoucí se ze záběru muže v kovově lesklém plášti. "Bohužel jen zezadu," opřela se o něj. "Ta barva je od Růžových brýlí. Musel mě sledovat, když jsem šla pro tvoje hádě. Byla jsem kvůli brýlím akorát off, ale jak do mě vrazil, nahodila jsem a ohlédla se. A když jsem se pak v Buffym chtěla z brýlí léčit, přehrála jsem si ho a došlo mi, že je to komnaťák. Rozhodilo mě to, mohl to břt agent Pevnosti, chtěla jsem vypadnout. Jenže ty brýle nebyly normální, mutovaly třikrát rychleji. Stihly se mi našroubovat na systém a začaly mutovat i ten. Chytila jsem je do virtuálního obvodu a přehrála je ve zmatku ven i s půlkou vlastního basicu." "A brýle neváhaly a utíkaly vyzvonit do Pevnosti, kde ses jich zbavila." "Co jsem měla dělat?! Aspoň teď víme, že tu máme Kdo to vlastně je? Kdo nebo co? Není náš, ale není ani z Pevnosti, bije se jako by měl komnaty, ale klidně prochází branouů A jak to zatraceně souvisí s hadem a s bubeníkem? Necháš mi jen vzkaz na záznamníku a nic víc!" "Odvedlas dobrou práci, Keinová!" Kein senior zvýšil hlas a zvedl se otevýít velký bar v pravým dýevem vykládané stěně. Chladné bílé světlo z něj Asten zastudilo. "Není to dlouho, co k nám někdo z Pevnosti pustil podivné informace. Zachytili jsme z nich jen Útržky a jedním z nich byl i návod na výrobu přípravku z hadího jedu. Extremis - holotropní droga rozšiřující vědomí." Sáhl hluboko do baru a z malink‚ broušené lahvičky obřadně ukápnul do každ‚ho poháru jednu průsvitnou kapku a zase lahvičku opatrně umístil zpět. "Rozšiřuje vnímání, zpřístupňuje skryté mozkové kapacity. Je to lepší sex než stimulované dráždění komnatami." Pozvedl sklenice. "Ale v těch informacích nešlo o sex!" Vřznamně se usmál a pokračoval téměř slavnostním tónem. "Pevnost vyvíjela organick‚ komnaty a tahle látka byla součástí technologie. Myslím, že ten, kdo si ji u nás objednal, kdo tě sledoval a kdo ti pomáhal, je jeden a tentýž. A má neurokomnaty! Keinová! Nedetekovatelné neurokomnaty!" Vřznamně se odmlčel. "A bubeník?" "Tak‚ on. Má se svými komnatami jisté problémy a potřebuje Extremis. Nejme si tím jisti, ale domníváme se, že ten muž nemá jinou možnost, jak si látku, kterou mu dodáme, vyzkoušet než ji skutečně použije. Extremis pouze uvolňuje dispozice, když si ji vezmeš, nic se nestane. K Účinkům a rozšiřování vědomí dochází teprve činností, extatickou činností. Víření v rytmu je po sexu nejstarší praktikou jak extázi navodit." Kein senior zavýel bar a místnost znovu potemněla a proteplila. "Myslela jsem, že jsou to jen pohádky - ty neurokomnatyů bože! Co když je to agent Pevnosti?" "Pevnost má moc, má všechno. Nepotřebuje víc. Ničeho by tím nedosáhla, jen by vydala všanc revoluční technologii." Přistoupil k ní a opřený o okraj postele se na Asten zálibně zahleděl. "Zkrátka - výtečná práce Keinová. Teď ho jen najít a - všechno bude jinak! Měl bych adoptovat víc takových jako ty!" Vysoká sklenice se mihotavě zaleskla teplým světlem, když jí ji podával. Odkudsi se ze skrytých reproduktorů ozvaly vzdálené tamtamy. "Zasloužíš si odměnu." Yorn se sklonil do mrazícího boxu a chlapík vedle něj učinil totéž. "Koupil jste si stín, pane?" zasyčel a sáhl po největší pizze s žampióny, která byla v boxu poslední. Yorn ji tak‚ chytil a oba se zvedli. "Jak vypadá?" "Modrá bunda, čelenka. Chcete pomoct? Rád se s váma porvu a jednu mu přitom natáhnem, co říkáte?" Vypadalo to, jako by se o pizzu přeli. "Díky, pošlu vám pár kreditů." Pustil pizzu Yorn a spěšně zamířil k pokladně. "To bych rád viděl, parchante nevděčnej." Zahrozil za ním chlapík doopravdy a hodil pizzu zpátky. Yorn ji viděl jak narazila na okraj boxu, pomalu po něm sklouzla a stejně pomalu padala zpět chlapíkovi na botu s velký žralokem. Byl opět v komnatách a jeho stín v modré bundě tak‚. V uličce za storehousem se oba rozběhli. To byl teprve skutečný svět! Ten pomalý, ten blízký, hluboký a ostrý. Yorn cítil, že to je jediný skutečný světů Ulička končila polorozpadenou betonovou zdíů Ten nahoře, ten rychlý, chladný a vzdálený svět, jakoby jen klopřtal po vrcholcích ledovců, po vrcholcích skutečnosti, která se plně otvírala až ve světě komnat. Břt v komnatách znamenalo břt ponořený v každ‚m okamžiku, vnímat každý okamžik absolutně a jako absolutní. Vstoupit do komnat znamenalo otevýít se Yorn se otevýel a zeď do něj vstoupila, předěl mezi běžícím Yornem a zdí se vytratil. Skočil a zeď mu vklouzla pod ruce. Vyšvihla ho nahoru stranou, tam ho pohltilo vytlučené okno. Za oknem pak sedm metrů ničehoů Otevýít se světu, ale tím tak‚ smrti, protože břt absolutní znamenalo břt maximální, pohybovat se na okraji. A za okrajem, jako hranice každ‚ho výpočtu tu byla smrtů Stín před stěnou zaváhal a ztratil tři vteřiny. Pochopil, že se Yorn pohybuje ve znám‚m terénu a tedy na maximum Yorn byl však se smrtí přítel. Nesměla a nebyla pro něj strachem, protože strach svazoval a zavíral komnatyů Zrezivělé schodiště zatarasené troskami, jež bylo možné srazit pronásledovateli do cesty, proběhlo Yornovi pod nohama. Jako vždy, když se pohyboval ve svém podivně převráceném světě, kde vně a vevnitř splývalo až do opaků, cítil Yorn vzrušení, které ho vtahovalo onomu světu ještě a ještě blíž. Místo obav cítil radost. A nejspíš to byl pravý rozdíl těch světů. V jednom se rovnal život strachu, ve druh‚m opojení. V jednom strachem roztřesené chůzi uprostřed bezpečné rovné a širok‚ dálnice, ve druh‚m šíleně sebejistému víření na okraji srázu. Ach ten strach! Strach všude a ze všeho, rozplizlý v maličkostech, které brání najít jeho skutečný zdroj. Neurčitř, všudypřítomný, bránící uvědomění sebe sama. To on ženě ty všechny v tamtom druh‚m světě, žene je po povrchu, protože se bojí vidět jej a za ním - smrt. A kolikrát Yornovi otec říkal, že tím se bojí vidět i - životů A ti druzí v jeho světě? Ti s komnatami z kovů?! Jeho stín?! Já vím, že máš strach, stíne! Dal si svoje tělo do rukou hromádky mikročipů, abys nemusel překonávat svůj strach. Ale já vím, že v tobě zůstal! Krok, krok, odraz, let. Tak pojď! V kruhově zakýivené chodbě nevidí ten druhř, kam se řítí. Aby Yorna neztratil, spoléhá na jeho znalost terénu a kopíruje jeho pohyby. Jeho komnaty je kopírují. Tak je to tak‚ správné, jen pojď! Krok, krok, odraz, let. Necelou vteřinu před stínem se Yorn padající prostorem staré haly zachytává jak‚si tyče. Jeho tělo se okolo ní zhoupne a vyšvihává se dál do prostoru - i s tyčí v rukou. O necelou vteřinu později nahmátne ten druhř prázdno. Past a pád. Jsi otevýený smrti, stíne? Vřkýik žensk‚ho hlasu je plný obyčejného zděšení. "Mohl jsi mě tam nechat," šeptá. Měkk‚ světlo malé lampičky vyhlazuje stíny v její pohublé tváři. Je hezká. Když se jí oči Únavou zavýou vypadá přísná, ale každý pokus o Úsměv z ní vykouzlí něžnou holčičku. "Mohla jsi břt mrtvá." Jeho hlas se jí zdá neuvěřitelně uklidňující, snad i tupá, pulsující bolest hlavy při něm polevuje. Chtěla by, aby mluvil dál. "Díky, ale proč?" "Spi, Asten, jenom spi." Zlehounka jí přejede rukou po tváři. "Jak se vlastně." Na panelu vedle lůžka krátce zamrká kontrolka elektrospánku. "Yorn. Yorn Dhake se menuju." Ozbrojenci doprovázející Yorna se zvedli, do pokoje vešel šedovlasř muž. Yorn vstal. "Bylo to od vás velmi moudré, že jste přišel sám, pane Dhaku." "Stačí Yorn," kývl Yorn. "Kein senior. Stačí Senior. Půjdeme, ne?" Vyšli z pokoje a dali se chodbami luxusní podzemní nemocnice. "Co říkáte naší maličk‚?" Snažil se břt Senior žoviální. "Odvážná. Myslela, že se nechám odvést za ručičku?" "Nepodceňujte ji! Nebo jste už měl možnost setkat se s třídou Hyper-F?" Yorn tiše hvízdl. Zabočili doleva. "Co se mnou uděláte?" "Co myslíte?" "Poděkujete mi a pustíte mě. Peněžitou odměnu nevyžaduji." "To by bylo vtipné." "A reálné. Podívejte - jeden neurokomnatový muž vás nevytrhne a další? Můžete mě rozkuchat, ale jedině mě tím zabijete. Nikdo nezná technologii, ani já." Zabočili doprava a zastavili se před pancéřovými, hydraulikou ovládanými dveřmi. "Já vám věřím, Yorne. Teď ji neznáte, ale přišel jste sem přece, abyste ji odhalil, ne? Vy víte, kde je a jak ji získat!ů Měl bych k vám břt upřímný - Pevnost vašeho otce velmi zklamala a on proto celou technologii zničil. Chtěl ji předat nám, ale to se mu nepodařilo, byl zabit. To všechno ostatně víte. Co ale nevíte je, že část materiálů se nám přece jen podařilo získat. Stálo v nich, že veškeré tajemství je ukryto ve vás, ve vašich komnatách. Otevýít tu tajnou schránku je však velmi složité. Zkoušel jste to, ale víte že, pro samotného by to pro vás bylo velmi, velmi obtížné. Věřte mi Yorne, myslím to s vámi dobře. Myslím toů dobře - pomůžeme dobré věci." Dveře se otevýely a Senior Yorna zdvořile pobídl, aby vstoupil. "A vlastně - prostá otázka," zarazil v nich ještě Yorna, "proč nechcete pracovat s námi?" "Na některé prosté otázky nelze prostě odpovídat mezi dveřmi," usmál se Yorn. "Prozatím řekněme, že jsem něco jako osamělý bubeník." Vešli. Na podzemní organizaci si žili Keinové velice dobře. Dokonale konspirované podzemní paláce, množství techniky, luxus a nádhera. Těžko říct, zda Yll tohle všechno nevěděl nebo nějakým způsobem toleroval. Yorn se tím netrápil. Zatím se při svém zpola nuceném pobytu nijak nenudil. Nemusel se starat o živobytí, nemusel se skrývat ani utíkat, nemusel nic. V tomhle ohledu by to nuda byla nebřt Seniorových trenažerů. Zlepšil si na nich kondičku i střeh a ničím nezatěžován a takto osvěžen pustil se do četby klasiků, kterou prokládal studiem nejnovějších komnatových technologií. Komnaty. Zase, znovu a pořád komnaty! Byly to právě ony nejvyspělejší technologie konce jedenadvacátého století, které od svého vzniku určovaly běh světa. Světa zahlceného informacemi, v němž nebylo problémem nějak‚ získat, ale zpracovávat jejich neuvěřitelná kvanta pokud možno v reálném čase. Přím‚ spojení mozek - počítač bylo jediným možným řešením. Zpočátku šlo skutečně jen o propojení, první implantáty představovaly jen neobratná interface mezi mozkem a počítačem. Později se však zvyšoval uživatelský luxus těchto propojení a vznikala interface stále inteligentnější. Z té doby pochází tak‚ označení komnaty - tyto implantáty již vytvářely uživateli klasickou virtuální realitu a člověk tak vstupoval do počítače jako do nějak‚ho pokoje. Nakonec bylo možné umístit pod lebku kompletní počítač, který dokázal podporovat činnost mozku v realtimu. Teď již nevstupovaly komnaty do světa, ale svět do komnat. A jako první se objevili komnatoví vojáci, jednotka rychlého komnatového nasazení - první skuteční kyborgové neměli z kovu těla, ale mozky. To vše probíhalo v době, kdy se Země zmítala na pokraji ekologick‚ smrti. Příliš energeticky náročné technologie pro příliš mnoho lidí planetu vyčerpaly. Nebylo ani kam jít dál, ani se kam vracet. Diktatura Prvního Komnatového Generála a jeho Ultrarychlých Jednotek přišla v poslední chvíliů Na konzultace ohledně komnat třídy Hyper-F chodil Yorn do nemocnice. Jejich majitelka měla nádherně temně zelené oči, osmnáct zlomených kostí a jako inženýr-informatik znala spoustu užitečných fíglů. Poté, co ji z nemocnice pustili, začala navštěvovala i ona jeho. "Zatraceně, co to se mnou děláš?! Jsi lepší než stařík s litrem Extremis!" Zůstala ležet na něm, horká, zalitá potem a divoce oddechovala. Cítil pevné hroty jejích ňader a slanou chuť její kůže. "Dřív se tomu říkalo tantra, ale bylo třeba se tomu dlouho učit. Tak přišli s drogamiů Hmm, tak říkáš Extremis? Už ji má?" "Má skoro všechno a všechno z tebe dostane." "Víc než ty ne." Natáhl se pro sklenici přidržujíc Asten druhou rukou. "Nesměj se, je netrpělivý. Někdo z rodiny spolupracuje s Pevností a vůbec už to není, co břvalo. Co tě našel, nemyslí Senior na nic jiného než na tvoji schránku." "Aspoň nemyslí na tebe." "Sprosťáku! Žárlíš aspoň?" Neodpověděl jí, přemřšlel o něčem jiném. "Víš, zdá se mi, že v té schránce nejsou jen informace o neurokomnatách. Je tam i část mřch vzpomínek, něco důležitého." "Třeba se chtěl tvůj otec pojistit, že jeho technologii předáš dál. Chtěl tě donutit, abys schránku otevýel." "Ano, to je pravděpodobné, nejspíš." "Takže proto tu zůstáváš?" "Ano, proto." "Jen proto?" "Pro co jiného?" Asten vzdychla a vstala. "Nemyslím sebe, samozřejmě, že ne. Princip, spravedlnost, to zač bojujeme. Proč nejdeš s námi?" Yorn se tak‚ zvedl. "Máš všechny důvody jít proti Pevnosti. Zabili ti tam otce! Proč myslíš, že tě dostával ven?! že ti dával ty informace?! Měl bys ho pomstít a pomoct tím všem, kteří trpí. Vždyť tu žiješ a vidíš, co dělají s lidmi!" "Ale no tak!" Yorn rozhodil rukama. "Nevím, co všichni máte? Ano, žiju a jen proto mi táta pomohl ven! Abych žil, ne abych se mstil! A já žiju a líbí se mi to samo o sobě. Vidím totiž, co on neviděl - vidím, co děláte vy. Ať má komnaty Pevnost nebo Keinové, obojí je to šlechta, elita žijící z masy lidí. On si myslel, že jste spravedlivíů Kecy! Pevnost udržuje masu silou, vy bláhovou nadějí. Komnat nebude nikdy dost pro všechny. Pevnost aspoň nelže." Nevěřícně na něj hleděla. "Máš nás za sprostou mafii?" "Ne. Vím, že věříte tomu, co děláte, ale já vím svoje a za svým jdu." "Jak‚ svoje? Jak‚ svoje proboha v tomhle světě, kde ani ve vlastní hlavě nejsi bezpečný a sám?!" "Správně - je třeba bránit hlavám, aby byly samy sebou, protože od nich to začíná. Jediná "správná strana", na které může člověk stát, je jeho vlastní hlava, vlastní život. Přináší jenom neštěstí brát někomu odpovědnost za vlastní život, rozhodovat a bojovat za něj ať už s jakkoli dobrým cílem. Nevěřím v žádné vyvolení. Každý jsme vyvolení jen sám za sebe. To je můj názor. Nechci žít za otce, za mstu, za čísi štěstí." "Co to blábolíš?! To je nesmyslné! Každý chce žít vlastní život, rozhodovat, bojovat, ale jen málo jich k tomu má skutečnou příležitost." "Krásná výmluva! Příležitosti ale nepřicházejí, ty se hledají, tvoří. A toho se většina sama vzdala. Přenechala příležitost oněm vyvoleným výměnou za naději. Ty za mě budeš bojovat a já v tebe budu doufat. Z jedné strany je to pohodlné, z druh‚ vypočítavé." "Takže žádná odpovědnost za svět, ve kterém žiješ?" T‚měř na sebe kýičeli. "Tohle je ten největší blábol! Dovolil mi někdo mít nějakou odpovědnost alespoň sám za sebe? Naučil mě to kdy někdo? Ukázal mi někdy někdo, že můj život mi skutečně patří, že si ho mohu když nic alespoň vzít, bude-li mi nejhůř?! Dal mi někdy někdo skutečnou volbu?" Yorn rozrušeně přešel po pokoji sem a tam. "To už tu bylo - stvoříme svět k obrazu svému. Od osvícenství až k ekologick‚ katastrofě. Jestli nevíš, tak to byla jen diktatura komnatové elity, která zachránila lidstvo před totálním chaosem." "Ty jsi na jejich straně?" "Jenom na své. Na své, Asten." "Ty jsi blázen." "Ne větší než všichni ti rozumní, kteří s nejlepšími Úmysly vedou svoje stádo do pekla."

Tantricko komnatová ero scéna následující trenažerovou scénu nahradit Real bitkou s Yllem, kde zároveň vyjasnit postavení obou stran a jejich politiku, ukázat beznadějnost toho, co chce Kein, potom též beznadějnost postavení Generála

Než byly všechny náročné procedury připraveny, podroboval Senior, nekonečně dychtivý zjistit, co neurokomnaty dokáží, Yorna nejnemožnějším testům a nadšený výsledky pak zářil a bodýe poplácával Yorna po zádech. "Asten měla štěstí, že se s vámi nedostala do kýížku. Rychlost jednotlivých reakcí odpovídá přibližně jen třídě Ultra, ale celkové řešení situací, index kreativnosti a komplexnosti překonává všechno! Poslední modely řady Hyper-G jsou o stovky procent za vámi!" "To mě opravdu těší." "Ale no tak, nebuďte tak upjatř! Nelíbí se vám u nás? Nelíbí se vám Asten. Má vás tak ráda." "Předhazujete mi vlastní milenku?" "Vy nás máte skutečně za mafiány! Neměla nic, nebyla nic. Všechno čím je, jsem z ní udělal já. Nevěříte, že mě mohla milovat?" "Jistěže věřím s Extremis." "Správně, měl byste nám více věřit. Vaše Extremis již tak‚ čeká. Procedury budou brzy připraveny, těším se na spolupráci s vámi." "Nebo na moji schránkuů Měl bych jít, čekají mě na polygonu, nechcete si to se mnou tak‚ rozdat?" "Běžte, jen běžte. Ještě toho spolu mnoho dokážem!"

Komnatová diktatura dokázala odvrátit, co se zdálo neodvratné. Konec. Chaos, kterému propadaly státy, jež nebyly s to zajišťovat svým občanům to, co doposud - další růst a blahobyt. A brzy ani základní potřeby. Hladomor roku 2018 zasáhl nejvyspělejší státy. Následné obrovsk‚ migrační vlny vyvolaly hned několik těžkých válečných konfliktů. Lid‚ se do nich sami vrhali vybít si zoufalý strach a bezmoc. Vyslané vojensk‚ mise se měnily v olej v ohni. Nenávist se obracela proti nim, byly zaplétány do konfliktů, vymykaly se kontrole, vznikaly soukrom‚ armády. Narůstala anarchie. Bylo to jako řetězová reakce. Vlády se ocitaly bezmocné, zmatené a zbytečné. Teorie systém to vše komentovala velmi suše - příliš integrovaný systém se rozpadá (zhoršení činnosti, kterékoli z jeho částí se přenáší na všechny závislé části další a tím se násobí) a vzniká více m‚ně integrovaných systém. Jedním z těchto menších systém byla armáda Komnatového Generála. Během krátk‚ doby ovládla strategická místa, odzbrojila nebo si podrobila nejsilnější protivníky (mezi nimi i armády přežívajících vlád) a sama se ustavila jako vláda jediná. Bylo to dobrodiní, ale dobrodiní krutosti. A nebyla to krutost, která byla časem zapomenuta jako první. Města, která vznikla jí byla obklopena. Pevnost znamenala sílu, strach a moc.

"Tvým nepřítelem však není jen strach. Ten je pouze první.

Budeš-li silný, brzy ho překonáš. A jakmile zmizí, budeš mít všechnu svou sílu ve svých rukou, bude se ti zdát, že máš všechno, že už ti nic nestojí v cestě. Ale to je klam a tvůj další nepřítel. Iluze moci. Je to nepřítel mnohem nebezpečnější. Člověk mu podléhá dobrovolně, protože síla, kterou získal, jej svádí k vládě nad druhřmi, ale uvědom si

v okamžiku, kdy si ty někoho podrobíš, kdy někoho učiníš na sobě závislým, staneš se sám závislým, sám budeš otrokem. Moc je hůl o dvou koncích a ty ses přece neosvobozoval od strachu, aby si upadal do nového otroctvíů To je prastará indiánská cesta ke svobodě, Seniore. Otec mi ji ukázal a já po ní jdu. Nikdy nebudu na žádné straně, nikdy nebudu sloužit žádné moci!" Levý Úvrat, pět sekund střemhlav, pak dvaadvacet g‚ v příliš ostré pravé stoupavé, náraz vzduchu a celý stroj i černá Ústí hlavní se na kratinký okamžik ocitají proti směru letu. Mohutná salva velkorážných kulometů působí jako reaktivní brzda a částečně letoun stabilizuje. Kolem něj padají trosky. "Nevěřím vám ani slovo, Yorne! Jste dobrý, ale nepřesvědčil jste mě!" Ještě než Yorn zcela vyrovná pád, mění se virtuální fjord v Colorado kaňon a stíhačka pod jeho rukama v bojový vrtulník. Jeho je černý, Seniorův červený. "Proč mě poučujete o moci? Není to snad Pevnost, která nám vládne? Která diktuje?" "A co chcete vy? Totéž!" "Ne! Chceme vládu pro všechny - svobodu!" Tři sekundy vzhůru nohama. Odpálit polovinu raket znamená odlehčit se a ztratit něco rychlosti, před srovnáním vypustit falešný obrys a v dalších dvou sekundách znehybnit stroj po hranou kaňonupřetížení třicet g‚ je za hranicemi možností simulátoru v následující sekundě zbřvá již jen vypálit zbylé rakety. "Zapomněl jste, že demokracie zklamala, Seniore? Vždy byla jen přechodem mezi chaosem a diktaturou." Obraz Colorado kaňonu s explodujícím červeným strojem ihned střídá surrealistický prostor naplněný obrovskými znehybnělými střepy nejrůznějších barev a struktur. Ocitli se v pohádkové jeskyni. "Já vám kašlu na filozofie, Yorne! Jsou to jen výmluvy, slabost! Pevnost nás dusí v téhle enklávě už dost dlouho. Všichni chtějí žít, chtějí sami rozhodovat o svém životě, o svém štěstí! A my jim k tomu můžeme pomoci!" Červená chvíli splývá s pozadím, pak zmizí za střepem připomínajícím vertikálně postavenou hladinu moře. Spíš než o rychlost, jde v této zkoušce o orientaci. Strhnout stroj prudce doprava! "Jak pomoct? Že jim nadiktujeme jiný způsob jak mají břt šťastní? Co mají chtít?" "Že jim dáme svobodu najít si svoje štěstí!" Slepá cesta končící gigantickým ručně pleteným svetrem. Zpátky a doleva, tlačit se nahoru! "Zkoušel jste Extremis, Seniore." "Jistě. Jak to s tím souvisí?" Strop z včelí plástve se svažuje stále dolů. Támhle ční cíp mořsk‚ hladiny. Jestli je kolem ní aspoň malinká mezeraů "Co jste přitom zažíval?" "Je to droga jako každá jiná." "Není to droga jako každá jiná. Ne, pokud ji jako každou jinou neberete" Je tam! Malá mezera, malá pro celý stroj, ale dost dobrá proů Zastavit, znehybnit, čekat! "Víte přece jak funguje, jak rozšiřuje vědomí. Mozek má obrovskou kapacitu a my jsme zvyklí užívat jí běžně jen část. Když to Extremis dovolíte, když ji berete jako pomocníka, dokážete ji uvolnit celou. Celou v jednom okamžiku - to je pravý Účinek Extremis. A v té chvíli se zbortí celý způsob běžného vnímání. Zejm‚na vnímání času. Zbortí se konstrukce minulosti a budoucnosti. Vlastně je to provázaný proces - právě toto zborcení uvolňuje kapacity, které jsou zablokovány touto konstrukcí jako neaktuální. Náhle existuje jen jedno

přítomnost - a člověk má v jediném okamžiku všechno

všechno, co ztratil i po čem touží." "To je iluze, normální drogová vize!" "Naopak! Lid‚ by si měli uvědomit, že štěstí je vždy uvnitř - jako pocit, myšlenka nebo chcete-li jako iluze. Že tato iluze je skutečná a vnější skutečnost - věci i lid‚

pouze probouzejí to, co je uvnitř nás. To, co tam pořád je." "Jste blázen Yorne! Mluvíte o pouhřch biofyzických mechanismech, ale tady jde o pravdu, spravedlnost, o ideály!" "Omyl, Seniore, všechny ideály vzešly, žily a zemřely jen díky a kvůli těmto mechanismm. Kvůli nim, ne naopak. Ne já, ale vy žijete v klamu, vy se obelháváte. Tohle je ten největší omyl celé naší civilizace! Její dějiny nejsou než honba za iluzemi! A na ty vám kašlu zase já, na celou vaši vznešenou pravdu! Pravda je jen ve štěstí. A štěstí je zas jen ve štěstí, v ničem jiném. V ničem, co by bylo třeba volit. Nezvolené leží všude kolem, všude uvnitř." Pal! Přímá kulometná salva a štěrbina se z druh‚ strany rozsvěcuje výbuchem. "Je ve všem, když ho vidíte" Obraz se znovu mění, tentokrát se objevují tabulky a grafy hodnocení testu. Černé linky jsou vysoko nad červenými. "Jste zatraceně dobrý, ale blázen! Hledáte třetí stranu mince, ale ta není! Buď s námi nebo s nimi, Yorne!"

"Bojím se, Yorne. Bojím se o tebe!" Voda jí stékala po ramenou, chladivý proud obléval klenutí ňader, rozrážel se o temné bradavky a rozstřikoval se v duhovém světle ze dna obří fontány. "Senior je s přípravami hotový. Zabraly příliš mnoho času a on je netrpělivý, velice netrpělivý. Včera jsme museli urychleně vystěhovat sídlo v Osse I., Pevnost nám šlape na krk víc než kdy předtím. Určitě něco vědí." Otočila se k Yornovi a voda jí zalila tvář. Odstrčila se a sklouzla do výícího kotle pod vodopádem. Na okamžik se vynořila, mávla na něj, aby ji následoval, a zmizela v Ústí tunelu pod hladinou. "Pořád nestojíš na ničí straně?" V tunelu bylo až těžk‚ ticho. Světlo z Ústí sláblo, pomalý proud se čeřil o kamenné stěny a pomalu je unášel do tmy. "Senior mi spílá, kdy může. Už mi tě slíbil za ženu, chybí jen ta půlka království." "Já tě nepřemlouvám." "Já vím." "On tě nenávidí." "Protože jsem mu vzal tebe?" "Yorne nesměj se! I proto!" Chtěla kýičet, ale kamenné stěny byly ve skutečnosti pružné a docela její hlas pohltily. Zachytila se hrany čnící nad hladinou a zstala na ní ležet jako ztroskotaná loď. Milovala ho. Milovala ho právě pro tu vyrovnanost, která ji zároveň tak děsila. "Proto, že jsi mu vzal mě, proto, že máš všechno, co on tolik chce - a proto, že tím vším pohrdáš!" Zaslechl skrytou výčitku, tiše přicházející pláč. "Tebou nepohrdám, Asten. Jak tě to napadlo?" "Já mám pocit, že když otevýeš tu schránku, že mi zmizíš Úplně, že nebudeš potřebovat už vbec nic, ani mě." "Ne, opravdu tě nebudu potřebovat" "Yorne!" "Kdybych tě potřeboval, byl bych s tebou jen proto, že musím. Kdybych potřeboval tvoje oči, tvoje komnaty, tvoje tělo, byl bych s tebou kvůli tvým očím, komnatám, kvůli tělu, kvůli sobě a své potřebě, ale ne kvůli tobě." "Yorne, to je to přece" "Sofistika? Velká slova? Vzpoměň si na Extremis, nebyla to obyčejná droga, nebo ano? A to jsi zažila jen začátek cesty! Musíš se v té extázi rozpustit celá, Úplně se otevýít, musíš dočista zmizet. Dokud jsi tu ty, je to jen obchod - ty mě a já za to tobě. Ve chvíli, kdy zmizíš zbudou jen dvě věci - láska a smrt. Smrt nejsi, protože žiješ. Jsi tedy láska. Teprve ta opravdová, skutečná láska." "Zní to moc krásně, ale nejde to! Nejde! Když jsem s tebou, skoro tomu věřím, ale potom Yorne, svět je zlý!." Ticho, které předtím její hlas pohltilo, teď znásobilo tu tiše pronesenou větu. Oba na dlouho zmlkli. "Asten?" "Ano?" "Zbav se těch prokletých komnat! Zbav se toho kovového, chladného rozumu!" "Proč? Proč to říkáš?" "Zapomínáš co je svět, když je máš v hlavě. Myslíš si, že ony ti ukazují jeho skutečnou tvář - neustálé ohrožení smrtí, před kterým tě ony chrání. Zbav se jich, je to lež! Komnaty ti ve skutečnosti brání svět doopravdy prožít, ukazují ti jen jednu stranu - tu špatnouů To vy jste si napřed mysleli, že svět je zlý, proto jste se mu schovali za železné ohrádky, na které malujete svoje peklo. Vy jste ho udělali zlým!ů To je rozdíl mezi mnou a vámi - já díky komnatám víc žiju, vy jste víc mrtví." Ve tmě a tichu zašplouchala voda rozčeřená jeho pohybem. Přisunul se k ní a přitiskl ji zády k sobě. "Asiů někdy to tak snad cítím." Docela šeptala. "Když tě vidím mluvit se staříkem, ty jeho těkavé, napjaté pohyby a tvůj klid, který ho ještě víc popouzíů A on to cítí o to víc, oč víc je ohroženo všechno co vybudoval, celý jeho životů Bojím se, že tě zabije." "Přišel by o své tajemství." "Nepodceňuj ho. Disponujeme téměř vším, co má Pevnost. Sebelépe zajištěný je tvůj mozek proti té síle nic." "Pak musím spoléhat na tebe." Otočila se k němu. "Takže mě přece potřebuješ?" "Ne! Jen a jen tě miluji. Jestli ti to nestačí, budu muset zemřít"

"Zůstaň států chvíliů prosím" Překvapeně se ohlédla. Usmál se na ni a nespouštějíc z ní oči upil svého vermutu. Sklonila hlavu k rameni a mokré vlasy se zatřpytily proti slunci zapadajícímu na boardscreenu. Měla trochu mužskou postavu, ale každý její pohyb byl dokonale ženský, vláčný, plný hebk‚ měkkosti. Ten kontrast síly a něhy, síly a ženskosti ho nepřestával fascinovat. "Běž." "Kam?" "Jen tak." "Jen tak?" "Třeba mi podej tamtu vázu." "Vázu?" Pohodila hlavou, lesknoucí se pram‚nky vlasů jí ulpěly na krku a na tváři. "Jsi v komnatách?" Fascinoval ho pocit lehkosti a plynutí, fascinovalo ho splývání jejích pohybů v jediný, splývání se vším, čeho se dotýkala. "Jsem u tebe." Hlava skloněná k rameni, pohyb ruky v zápěstí, prsty dotýkající se krátký okamžik tváře, smějící se oči. Připomínalo to jemné, měkounce hladivé a neustálé proudění. Byla tak krásná. Řekl jí to: "Jsi moc krásná." Zachvění rtů a víček - nesklopila oči, jen malinko přikývla - mokré vlasy projíždějící mezi prsty. "Jsi opravdu moc krásná." Jakoby sám chvíli naslouchal neslyšné ozvěně těch slov. Znovu upil a ona zase zmizela v koupelně. Nazlátlé odlesky v kapičkách po jejím těle se zůstaly třpytit v intarzii vázy položené na okraji postele, na rámu Carluciho. "Jsi moc krásná" Opakoval si tiše jen pro sebe. Zavýel přitom oči a nechal je tak, dokud se nevrátila.

Těžký buben kombinovaného diagnostick‚ho zařízení pohltil

Yornovu hlavu ve 14:20. "Ještě jsem neměl poslední přání." Zahudral Yorn zevnitř. Hned na to ho jedna z dvoutisíc tříset stříbrných jehliček zavedených do jeho mozku uspala. Ve velk‚ laboratoři bylo dlouho ticho. Ve 14:25 řekla plavovlasá asistentka: "EEG odpovídá REM fázi." Kein Senior se posadil do kýesla ve středu sálu. "Magnetick‚ pole?" "SQUID spuštěn. V normálu." "Zvětšte záběr tomografu a spusťte krokování." Senior vsunul ruce do vlysů v masívních opěradlech kýesla a zavýel oči. Kontakty implantované v ozdobných vzorech jeho nehtů dosedly na kontakty ve vlysech. "Komnaty on line." V kyberprostoru jeho komnat se otevýel nový pohled ne nepodobný surrealistickým jeskyním z trenažeru. "Yorne, slyšíte mě?" "Spím, Seniore." "To je v pořádku Yorne, chci, abyste věděl, že jsem tady. Za okamžik začneme s Extremis." "Už se těším." Senior se otočil k odchodu. Yornův hlas ho zastavil. "Jak se vám tu líbí?" Senior zpozorněl. "Nepřipadám si jako v komnatách." "Tak‚ v žádných nejste." "Co tím chcete říct?" "Neexistují žádné neurokomnaty, jak vy si myslíte. V téhle hlavě není navíc ani neuron. Existuje jen mozek Yorna Dhaka." "Ale záznamy přístrojů." "Viděly jen jinak fungující klasický mozek." "Proč to říkáte až teď?" "Protože spím. Říkal jsem vám, že ve spánku je schránka vždy pootevýená. Pamatujete ty moje sny, ne?" "Co to znamená?" "Myslím, že nic. Pro vás nic. Vy máte moje výsledky. Já jsem jen udiven a zdá se mi, že začínám chápat." "Co?" "Cestu, po které mě otec vedl. Tu prastarou indiánskou cestu ke svobodě." "Co s ní? Proč mi ji pořád předhazujete? Jak to všechno souvisí s neurokomnatami, s technologií?" "Možná souvisí, možná ne. Ještě nevím, jen se mi zdá, že o to tu jde. O to tu celou dobu jde Brzy se dozvíme víc, začněte prosím s Extremis." Bylo 14:28. Ve 14:50 napadly sídlo Keinů jednotky Pevnosti.

Hučení sílilo a s ním i bolest. "Asten..." Monotónní hlubok‚ dunění rozechvívající lebku,

mozek, celé tělo. Bolest. "Asten?" Bolest, houpání a světlo za zavýenými víčky. "Yorne!" Čísi dotek. Leží na sanitním vodním lůžku v malé tmavé prostoře. Nad ním je stín, za stínem nažloutlé světlo. Myšlenky začínají břt zřetelnější. Hučení patří nějak‚mu stroji. Ano, jede v nějak‚m voze bez oken a ta obrovská silueta nad ním, je Asten. Rozcuchaná, špinavá, to nad okem je snad i krev, ale je to Asten. "Coů Co se" Hlasivky neposlouchají, chraplavě šeptá do hučení a ona se musí naklonit k němu až se dotýkají tvářemi. "Nehřbej se, budeš v pořádku." Ani se nejde hýbat, celé tělo je ztuhlé, bolí. "Ty pláčeš? Asten." Po obou stranách lůžka sedí vojáci v černých přilbách a s laserovými puškami. Za nimi jsou vidět zavýené pancéřové lamely okének. "Já... přišli vojáci, bili jsme se, ale nešlo toů Potom Senior, chtělů On nechtěl přestat." Stiskla mu ruku. "Zabil by tě!" Náhle nejasná, vzdálená vzpomínka. Velká síla, velká bolest. "Já... jedeme do Pevnosti. Zradila jsem" Pevnost! Vzpomínka je náhle jasnější. Pevnost, otevýená schránka. Schránka! Všechno se rozjasňuje. "Proč se směješ? Yorne, proč se směješ?" Bolest je téměř pryč. "Myslím, že Kein má všechno, co potřebuje," šeptá, ale v hlase má náhle sílu. "Ano, podařilo se mu zmizet, ale Pevnost bude mít tak‚ všechno." "A začne závod, kdo víc." "To je válka, Yorne! Proč se směješ?" "Žádná válka. Třetí cesta, třetí strana mince!" "Jaká třetí cesta?" Voják s červeným pruhem na přilbě chce Asten odstrčit. Ta se na něj oboří - "Chceš, aby ti tu umřel?! Říkala jsem, abyste přivedli svého doktora!" Sáhne pro injekci a hned se skloní zpět k Yornovi. "Jen kalcium na podpoření srdce. Mluv dál, jaká třetí cesta?" "Opravdu to vypadalo, že mince má jen dvě strany, v tom měl Senior pravdu: buď uvolnit technologický monopol Pevnosti a v té chvíli tu mít znovu živelnou, blahobytuchtivou a bezohlednou masu, která by se vylila z měst a smetla by nejen Pevnost, ale Úplně všechno, nebo - diktaturu" "Nebo neurokomnaty?" "Neexistují žádné neurokomnaty. Žádný nástroj k vítězství. Oni nic nevědí, vidí jen technologii, ale to je víc než technologie. Je to hra s vlastním mozkem, s vlastním myšlením. Je to filozofie, ideologie, náboženství i technologie v jednom. Je to absolutní, dokonalé, je to vítězství samo o sobě a samo pro sebe. Oni chtějí bojovníky a každý, kdo má "neurokomnaty" se skutečně bojovníkem stává. Jenže bojuje jen sám za sebe, hledá své štěstí a svobodu a nachází ji - v sobě. Nechápal jsem, že cesta ke komnatám - ona technologie ze schránky

a cesta ke svobodě - to staré indiánsk‚ učení, kterým mě prováděl můj otec - je totéž. Jenže i on si myslel, že je to jen způsob, jak vyrobit nový nástroj, dobrý k vítězství. Ta cesta však učí člověka břt jiný. Provede ho smrtí, zbaví ho strachu, zbaví ho chtění. Takoví lid‚ nepovedou žádnou válkou, Asten! A oni jich teď vyrobí spousty, spoustě lidí ukážou cestu ze strachu. A každý, kdo tu cestu projde, ji bude moct ukázat dalším, stačí buben a místo Extremis víra a časů Pojď ke mně Asten, už se nemusíme o nic bát." Vůz zastavil. Asten pohlédla na Yorna. "Vjíždíme do Pevnosti." Přikývl. "Bude to trvat dlouho, než vyrobí první bojovníky a než přijdou na to, že s nimi žádnou svoji bitvu nevyhrají. A pak už bude pozdě." Když se znovu rozjeli, otevřely se pancéřové žaluzie. Chvíli projížděli tunelem pod hradbami, oddělujícími Angha Yll od Pevnosti. Pak do oken vpadlo oslňující světlo a prostor. Asten sebou polekaně cukla. "Yorne! Stromy! Obrovské stromy!" "Ano, Asten, stromy ze sna, stromy ze schránky, ze vzpomínek. Pevnost je naše Země. Líbí se ti? Je tolik hloupé, že ji musí chránit strach. Ale dlouho už to nepotrvá" Pozořice 23. 7.1995